THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Slunce pozvolna uvadá a do jeho slábnoucích oranžových paprsků se v plzeňském klubu Pohoda rozeznívá trojka LEATHER UNIT. Nepatřičně nahalovaný vokál, zvukově pravověrná rocková garáž, basák po většinu času autisticky otočený na bubeníka a songy, co se jim sem tam trochu zaseknou instrumentální kolečka. Vlastně mi to tady ale nevadí. Plzeňská trojka má zjevný punc originality a pokud k tomu v budoucnu dokáže přidat i sebejistou prezentaci, tak bude vymalováno. Po nich nastupuje sbírka severských veteránů SCALP. Zpěvák Grossik vypadá, jakoby právě zdrhnul od SEX PISTOLS, s bezdrátovým mikrofonem si dává kolečka po dvorku klubu a neopomíná ani překážkovou dráhu ze stolů a lavic. Poněkud statická kapela za ním hobluje ve stylu pozdně devadesátkového domácího hardcore punku. Instrumentálně to nakopává a současně neskýtá žádná překvapení, protože většinu těch riffů člověk už někdy slyšel.
Finále večera přichází z pražskou metalcoreovou klasikou FLOWERS FOR WHORES. Najednou mám před sebou záda jako almara, která lítají ze strany na stranu a z té opačné řvou na lidi z orální hlavně, která je obrostlá rezavými vousy. Začátek setu obstarává dvanáct let starý kousek "Live Together" z desky "Equlibrium". Medvědovitá bestie s mikrofonem už při ní likviduje první řady těsným kontaktem. Ivan vládne. Jeho energie mi vlastně vždycky stačí. Furt mám pocit, že čím je starší, tím je to lepší, a tím si každý koncert víc užívá. FLOWERS FOR WHORES jsem neviděl možná i pár let a po dnešním koncertu musím říci, že na domácím metalcoreovém trůnu budou sedět zřejmě ještě dlouho.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.